Politika a já
Dnes se mi nepodařilo vyhnout politice. Volby v USA vyhrál Trump a já na něj narážel ze všech stran. Nejspíš ani není vhodný přístup něčemu se vyhýbat. Když už si mě to našlo, tak to má nějaký důvod. Nač tedy před tím utíkat? Co když tomu ale věnuji více pozornosti, než je třeba? Co když už je to také útěk? Útěk od něčeho mnohem důležitějšího?
Co to pro mě vlastně znamená, že byl někdo někde zvolen? Nastaví se tím pomyslné mantinely světa, ve kterých mohu fungovat. Ať už ony mantinely beru jako vnější okolnosti nebo jako odraz mého světa vnitřního, co se tím změní pro mě? Může to nějak změnit, jestli dělám to, v co věřím? Pokud věřím v lidskost, přestanu být laskavý na lidi, přestanu se na ně usmívat? Věřím-li v naší kulturu a pospolitost, přestanu udržovat vztahy s ostatními a tvořit hodnotná díla?
A najednou se politika začala rozplývat a objevila se daleko palčivější otázka:
Jsou mé činy opravdu v souladu s tím, v co věřím?
Za touto otázkou se objevila bolest, která se pokoušela za všechnu tu politiku schovat. Uvědomění, že to tak u mě v mnoha případech není a že jsem to já, kdo se tak v první řadě nechová, ne politici. Že mohu stokrát pokřikovat, jak někdo něco dělá špatně a jak se mi to nelíbí, ale že to opravdu důležité je jednat tak, aby to podporovalo vizi světa, v který věřím. I kdyby to znamenalo jen popovídat si s dětmi, vrhnout se s vervou a nadšením do nějakého díla, obejmout přítelkyni, prohodit pár slov se sousedem, dovolit si projevit své pocity. Cokoliv, co mě postrčí k větší lehkosti a co bych chtěl, aby patřilo do mého světa.
Jestli jsou politici naším zrcadlem, a já věřím že ano, tak nezbývá než říct, že i já jsem v sobě našel populistu. Věšel jsem bulíky na nos sám sobě. Něco jsem chtěl a sliboval, ale nechoval jsem se podle toho. Také se říká “nač plakat nad rozlitým mlékem”. Chyby jsou tu od toho, aby nás posouvaly. I přes strach podívat se sám sobě do tváře je tu až vtipný fakt, že když to dokážu, bude mi na světě líp. Nehledě na jakékoliv politiky.
