Můj příběh

OLYMPUS DIGITAL CAMERANení to tak dávno, co jsem se hrabal maminčinými záznamy, které si začala vést, když jsem se narodil. Byl tam můj první vtip. Když mi chtěla zpívat na dobrou noc, vyndal jsem si dudlík a strčil jí ho do pusy. Také tam stálo, že jsem byl ohromně zvědavé dítě, všechno mě zajímalo. Dnes už bych se v tom opět poznal, byly však doby, kdy bych tomu věřil jen stěží.

 

Jako malý jsem trávil hodně času venku. Měli jsme chalupu a já běhal věčně na zahradě, u rybníka, či v lese. Vybudoval jsem si tam hluboký vztah k přírodě. Docela dlouho jsem se však nevyskytoval ve společnosti dalších dětí. Jediné dítě v mé blízkosti byla má o dva roky starší sestřička. Jinak se to kolem hemžilo samými dospělými. Já jsem samozřejmě chtěl umět všechno, co se učila ona. Díky tomu, že mě hnala má vlastní vnitřní motivace, jsem poznal učení jako čistou radost z poznávání nového.

 

Měl jsem rád všemožnou tvorbu. Tvořil jsem ze dřeva, hlíny, kreslil. Také jsem miloval nejrůznější stavebnice, ale vždy jsem z nich stavěl něco svého, nerad jsem dělal podle návodu. Můj předškolní věk, z kterého si pamatuji hlavně Vysočinu a přírodu, se však chýlil ke konci, a mě čekala školní docházka.

 

I když jsem začal trávit většinu času v Praze, pořád jsem se pohyboval na čerstvém vzduchu. Naštěstí jsme se přestěhovali na kraj města a stačilo vyběhnout před panelák a všude bylo plno dalších dětí, s kterými jsem si mohl hrát. Bavilo mě vymýšlet nové hry pro ostatní. Začal jsem také hodně číst. Dobrodružné knihy, to bylo moje. A pak jsme si na ně venku hráli.

 

O školu jsem se příliš nestaral. Učení mi šlo samo a nemusel jsem se vůbec snažit. Vlastně tím to asi bylo, absencí snahy. Díky své zvědavosti jsem to bral prostě jako hru a zábavu. Alespoň nějaký čas. Než jsem se nechal přesvědčit, že to tak být nemá, že je to boj o výsledky. V mnoha ohledech jsem byl velmi naivní dítě. Nevěděl jsem, jak se bránit v nepříjemných situacích. Když se ke mně někdo choval nehezky, nechápal jsem, proč to dělá, a už vůbec jsem netušil, jak na to reagovat.

 

Nadále jsem rád tvořil a přidal jsem k tvorbě ještě další činnost – psaní. Začal jsem psát nejrůznější knihy, ale většinu z nich jsem nikdy nedokončil. Ve škole jsem si opravdu užíval slohová cvičení. Ale nebylo to pouze o psaní. Hrál jsem s kamarády hry na hrdiny a nejvíc mě na nich bavilo společné tvoření příběhu. V tom to bylo. Fascinovaly mě příběhy. Také mě fascinovala společná tvorba a ona radost a energie, která při ní vzniká.

 

Jenže během základní školy se něco ve mně postupně začalo měnit. Začal jsem se plnit nejrůznějšími strachy a obavami a uzavírat se do sebe. A tak zatímco jsem ještě rok předtím hrával od konce vyučování do tmy venku hokejbal, na konci základní školy jsem seděl doma a pařil počítačové hry. K tomu jsem ve škole vynikal v matematice a ta, spolu se zájmem o počítače, přispěla k tomu, že jsem byl klasifikovaný jako technický typ. Navíc jsem čím dál častěji slýchal, že v počítačích je budoucnost, a peníze. A tak zmatek sám v sobě dohromady se strachem o budoucí živobytí zapříčinily, že jsem šel studovat informatický obor.

 

DSC02785
Až později jsem začal zjišťovat, že moje nadání pro matematiku nespočívá pouze v logice. Používal jsem propojení logiky s intuicí a kreativitou. Bavilo mě, jak se v příkladech objevují souvislosti a ty se samy skládají dohromady. Bral jsem i matematiku jako hru a tvoření. A dokud jsem se toho držel, tak se mi v ní dařilo. Bylo mi divné, když jsem si dělal ony nejrůznější testy na mozkové hemisféry, proč u mě stále převládá pravá. Plně mi to došlo, když jsme měli vypočítat příklad na stranu A4 a já to zvládl na dvou řádcích. Profesorka poté prohlásila, že jsem výsledek uhodl. A měla svým způsobem pravdu. Došlo mi, že i matematiku řeším pomocí intuice. Že miluji ten pocit, když se ze zdánlivě nesouvisejících součástí složí harmonický celek.

 

Dokázal jsem tímto způsobem řešit nejrůznější logické věci a tak jsem se dostal i na informatickou vysokou školu. Jenže jsem zjišťoval, že i v oněch počítačových hrách mě nejvíc baví příběhy a že z přílišného bádání se mi dělá slabo. Jakmile jsem přestal brát cokoliv hravě a přišel o svou tvořivost, ztrácely se spojitosti a já jako bych byl odříznutý od zdroje. Zasekl jsem se. Zamrzl. Nelitoval jsem své technické cesty, ale čím dál víc jsem cítil, že je načase znovu otevřít dveře kreativitě, která dlouhá léta jen s obtížemi prosakovala.

 

Dnes slyším, jak srdce fantazie opět tepe rychleji. Tvůrčí proud zesiluje a přináší mi zpět do života radost. Mám rád ten rytmus a těším se, kam mě zavede. Je čas přestat skrývat svou pravou sílu. Tu, která mě napájí a pohání. Je čas opět tvořit.